Ef 1,17 28 Otec slávy

 Text neprošel jazykovou úpravou. Kázání D.M.L-Jonese.

28

Otec slávy

'Proto i já, když jsem se doslechl o vaší víře v Pána Ježíše a o lásce ke všem svatým, nepřestávám za vás děkovat a zmiňuji se o vás ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení v poznání jeho osoby.'

Efezským 1 15-17

_____________________________________________________________________

Apoštol zde efezským křesťanům říká, že se za ně modlí, že za ně nepřestává děkovat a zmiňuje se o nich ve svých modlitbách k Bohu. Již jsme si povšimli toho, že jeho modlitba je rozdělena, jak by tomu mělo být vždy, na díkůvzdání, které zahrnuje všeobecnou adoraci a uctívání, a pak na prosby. Nyní se budeme zabývat tím, jak apoštol své prosby Bohu předkládá. Máme zde v tomto ohledu velkou lekci. Snad žádný aspekt našeho křesťanského života nevyvolává v myslích lidí tak často problémy jako modlitba. A je správné, že tomu tak je, protože modlitba je koneckonců nejvyšší činností lidské duše.

Každý kazatel mi jistě dá za pravdu, že kázání je ve srovnání s modlitbou poměrně jednoduché, protože když člověk káže, mluví k lidem, ale když se člověk modlí, mluví k Bohu. Pro mnohé je obtížné se soustředit, pro jiné je obtížné vědět, jak mluvit a jak formulovat své prosby, a tak dále. Ve chvíli, kdy modlitbu berete vážně, začnete poznávat její hluboký charakter. Ti, kdo se „modlí“ mechanicky, si samozřejmě žádné obtíže neuvědomují; vše se zdá být tak jednoduché. Prostě jen opakují modlitbu Páně a přednesou několik proseb a představují si, že se pomodlili. Takový člověk se však ještě nezačal modlit. V okamžiku, kdy se začnete setkávat s tím, co se při modlitbě skutečně děje, nevyhnutelně zjistíte, že je to ta nejhlubší činnost, jaké jste se kdy věnovali. Jak málo jsme se modlili, jak málo toho o modlitbě víme! Není divu, že se učedníci našeho Pána k němu jednoho dne obrátili a řekli: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan učil své učedníky“ (Lk 11,1). V tu chvíli však pravděpodobně nemysleli jen na Jana a jeho učedníky, ale sledovali také samotného svého Pána a způsob, jakým se opakovaně odebíral k modlitbě. Neváhám tvrdit, že pokud jste někdy nepocítili něco z toho, co cítili tito učedníci, a nepřednesli jste tuto prosbu, je jisté, že jste se nikdy v životě nemodlili. Pokud jste si nikdy nebyli vědomi obtíží, je to proto, že jste si nikdy neuvědomili, co modlitba obnáší.

Když tedy stojíme před celou touto otázkou modlitby, nemůžeme udělat nic lepšího, než sledovat některé z velkých vzorů a příkladů, kterých máme v Písmu tolik. Mezi takovými příklady jistě není žádný větší než sám apoštol Pavel. Dívejme se na něj, jak se modlí. Naštěstí nám nejen zde v této kapitole, ale i na jiných místech říká, jak se modlí a co to pro něj znamená. Dívejme se na něj a pozorujme vše, co říká, sledujme každé jeho slovo.

Jak snadné je číst výrok, jako je ten, o kterém uvažujeme, a domnívat se, že jde jen o řadu slov bez většího významu. Naštěstí si apoštol dává tu práci, že nám přesně říká, za co se modlí a proč se tak modlí; a pokud se nám podaří pochopit podstatu jeho učení, učiní to všechny příručky na téma modlitby zcela zbytečnými. Někoho zajímá otázka postoje: máme klečet, máme stát, máme se klanět? Příručky o modlitbě se obecně zabývají takovými otázkami a také množstvím času, který máme modlitbě věnovat, pořadím a uspořádáním našich proseb a podobně. Připouštím, že v omezené míře je pro takové věci místo, ale když čteme literaturu o modlitbě a životy svatých, zjistíme, že takový přístup spíše charakterizuje to, co můžeme označit za katolický pohled na bohoslužbu. Na druhé straně protestantský a jistě duchovnější pohled věnuje takovým detailům mnohem méně pozornosti, neboť když jsme přímo v centru a zabýváme se základními principy, tyto ostatní věci mají tendenci se starat samy o sebe. 

První věc, které si všimneme, je, že se apoštol modlí k Bohu Otci. Nemodlí se k Pánu Ježíši Kristu, nemodlí se k Duchu svatému. Této věci nesmíme věnovat příliš velkou pozornost, i když často zaměstnává pozornost teologů a vykladačů, a to právem. Je to jistě téma, o kterém nemůžeme mluvit s konečnou platností, protože je to velké tajemství. Sám náš Pán učil, že věčný život spočívá v tom, že „poznáme jediného pravého Boha a Ježíše Krista, kterého on poslal“ (Jan 17,3). Křesťan může mít společenství s Otcem a s jeho Synem, Ježíšem Kristem, a to nejen skrze Ducha svatého, ale také s Duchem svatým, jak učil John Owen a další. Nicméně je zajímavé, že Bible, řečeno obecně, nás učí, abychom své modlitby adresovali Bohu Otci.

U tohoto bodu se zastavuji pouze z jednoho důvodu, a sice proto, že jsem někdy nabyl dojmu, že mnozí křesťané si zřejmě myslí, že znakem duchovnosti je modlit se k Pánu Ježíši Kristu. Když se však obrátíme k Písmu, zjistíme, že tomu tak ve skutečnosti není a že stejně jako zde se modlitby obvykle obracejí k Otci. Pán Ježíš Kristus je prostředníkem, nikoli cílem; je tím, kdo nás přivádí k Otci. K Otci jdeme skrze něj; on je velký Velekněz; on je náš zástupce. Obvykle se nemodlíme k němu, ale k Otci, ve jménu Pána Ježíše Krista, skrze Pána Ježíše Krista, spoléhajíce na Pána Ježíše Krista. Jak připomíná apoštol Petr, všechno, co udělal, má za cíl přivést nás k Bohu, nikoli k sobě. Nesmíme tomu přikládat příliš velký význam, přesto je důležité, abychom to dodržovali, protože po ruce je nepřítel, který je vždy připraven nás svést; a přesvědčit nás, abychom na některé věci kladli falešný důraz.

Někdy jsem si myslel, že možná největším nebezpečím, kterému čelí evangelikálové v současné době, je (a to říkám s úctou) takový důraz na osobu Syna, že se zapomíná na Otce. Neuvědomujeme si, že Syn přišel, aby oslavil Otce a přivedl nás k němu. V tomto ohledu nás často klamou chvalozpěvy, v mnoha z nich se modlíme k Pánu Ježíši Kristu a k Duchu svatému. Užitečným cvičením je porovnat v tomto bodě zpěvníky a Písmo. Apoštol Pavel, zcela konkrétně, jak to nacházíme zde i všude jinde v této epištole i v jiných listech, předkládá svou modlitbu Bohu Otci.

Druhou věcí, kterou pozorujeme, je způsob, jakým se apoštol modlí k Otci. Všímejme si pozorně jeho výrazů a ptejme se, proč říká určité věci a vyjadřuje své myšlenky právě tímto způsobem. Nejlepší způsob, jak mít z četby Písma užitek, je klást Písmu otázky, mluvit s Písmem, pečlivě si všímat každé věty a ptát se: 'Proč řekl to, proč tamto? První, čeho si všimneme, je, že se apoštol zastavuje, aby si některé věci připomněl. Píše efezským křesťanům a připomíná jim bohatství Boží milosti a svou radost z toho, že ji zakusili. Jejich jménem touží Bohu poděkovat, ale ještě předtím se zastavuje, aby si připomněl, co se chystá udělat. Zejména si připomíná toho, ke komu se chystá promluvit. To je v souvislosti s modlitbou velmi důležitý bod, ba jsem ochoten tvrdit, že je to klíč k celé otázce modlitby. Jdu ještě dál a domnívám se, že všechny potíže v souvislosti s modlitbou nakonec vznikají proto, že neděláme to, co apoštol vždy dělal. Nepadne na kolena nebo se nepostaví – nebo jakoukoli jinou pozici zaujme - a nezačne okamžitě mluvit. Zastaví se, udělá pauzu, vzpomíná, medituje, mluví nejprve sám se sebou a připomíná si, co se chystá udělat. Připomíná si toho, ke komu se chystá mluvit. Kdybychom my všichni dělali totéž, začali bychom se modlit opravdově, možná poprvé.

Všichni máme sklon být tvory extrémů, máme sklon oscilovat od jednoho extrému k druhému, a tak se v souvislosti s modlitbou vyskytují dva běžné excesy. Jedním z nich je liturgický pohled na modlitbu, který soustřeďuje pozornost na krásu bohoslužby, krásu jazyka a frází, krásu slov a dikce, vyváženost a dokonalost forem, uspořádání a obřadů. To platí pro katolický typ bohoslužby, ať už římský, pravoslavný nebo anglikánský. Může být velmi krásná, ale jistě, mluvíme-li obecně, má tendenci být odtažitá; klade se takový důraz na krásu, velikost a vznešenost, že nějak cítíte, že Bůh je daleko v dáli, a je v tom pocit neskutečnosti. Může být téměř dokonalá z estetického nebo uměleckého hlediska, ale nenaznačuje živý akt uctívání. 

Nebezpečí, které vzniká, spočívá v tom, že mnozí z nás v reakci na liturgický typ bohoslužby spějí do druhého extrému a považují modlitbu jen za sérii telegrafických proseb, bez adorace, uctívání a chvály. Někteří si skutečně zřejmě myslí, že to je znakem velké duchovnosti. Mají pocit, že znají Boha natolik dobře a jsou si před ním tak jisti svým postavením, že mohou vpadnout do jeho přítomnosti, pronést jednu či dvě věty proseb a skončit. Oba extrémy jsou však jistě špatné a ve vzoru a příkladu, který nám poskytl velký apoštol, nacházíme, že v obou krajních metodách vždy spojuje to, co je dobré a správné. Oba prvky jsou vždy přítomny a on je vždy klade ve správném pořadí. Žádný člověk se neuměl modlit lépe než tento apoštol; a nebylo člověka, který by měl větší hojnost odpovědí na své modlitby. Modlil se s důvěrou, s odvážným přístupem a jistotou; a přesto byl druhý prvek uctívání a klanění vždy přítomen a vždy byl na prvním místě.

Všichni se musíme cítit provinile, když se zkoumáme ve světle apoštolova učení a metod. Zastavíme se, abychom se zamysleli, vzpomněli si a připomněli si, co vlastně děláme, když se modlíme. Já osobně jsem ochoten přiznat, že v tomto ohledu často selhávám. Nedávno jsem jednou chtěl Bohu poděkovat v jisté záležitosti, ale v té době jsem měl také práci, která vyžadovala naléhavou pozornost. Chtěl jsem Bohu nabídnout spěšné slovo díků, abych se mohl věnovat naléhavému úkolu; ale když jsem si uvědomil, co se děje, najednou jsem si řekl: „Takhle se Bohu neděkuje, uvědomuješ si, komu se chystáš děkovat?“. Když se obracíš k Němu, musíš všechno odložit; všechno, všechny, všechny věci, jakkoli naléhavé. Co jsou ve srovnání s Ním? Přestaňte! Zastavte se! Počkejte! Vzpomeňte si! Uvědomte si, co děláte.

Naslouchejme tedy apoštolovi, jak si připomíná některé věci týkající se Boha, než pronese jediné slovo. Říká, že se modlí k „Bohu našeho Pána Ježíše Krista“. Proč začíná svá slova o modlitbě právě takto? Proč neřekne „jdu se modlit“ a nepopíše svou prosbu? Odpověď zní, že záměrně neříká, že se modlí k neznámému Bohu. Neděkuje, jak se píše v jisté básni, „ať už jsou bohové jacíkoli, za svou nepřemožitelnou duši“. Ne, jde do přítomnosti Boha, který je mu známý, Boha, který se dal poznat, Boha, který se Pavlovi zjevil nejistým způsobem.

Ve Starém zákoně nacházíme, že žalmista a další se modlili k „Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu“. Je pro nás těžké si uvědomit, co taková věta znamenala pro starozákonního světce. Něco z Boží moci a majestátu viděl v bouři, moru nebo v přemožení nějakého nepřítele. Bůh projevil svou moc a dal Židům určitou představu o své velikosti. Měli sklon bát se přiblížit k Bohu. Pak si však vzpomněli, že tento Bůh je Bohem Abrahamovým, Izákovým, Jákobovým, Bohem jejich otců, Bohem Izraele. A to v nich vyvolalo pocit, že se modlí k Bohu, kterého znají.

To je podstatná část starozákonního učení. Zbožný Izraelita znal Boha svého Stvořitele jako Boha smlouvy a Boha, který smlouvu dodržuje. Když se s bázní a chvěním obracel k Bohu Abrahámovu, Izákovu a Jákobovu, říkal vlastně toto: „Bože, přicházím s vědomím, že ses zjevil mým otcům, že jsi řekl jisté věci, že jsi uzavřel smlouvu s mým lidem, s lidem, k němuž mám tu čest patřit, a tedy i se mnou.“ V tomto smyslu se Izraelita obracel k Bohu, který mu dal za pravdu. Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu, že v jeho potomstvu 'budou požehnány všechny národy' a že požehná zejména jeho potomstvu. Zavázal se k tomu; přísahou se zavázal; přísahou to potvrdil. 'Abrahamovi a jeho potomstvu byla dána zaslíbení' (Gn 3,16) a tito lidé patřili k tomuto potomstvu, takže šli k Bohu s důvěrou a silou jeho zaslíbení: 'Bůh našich otců', 'Bůh Abrahamův a bázeň Izákova' (Gn 31,42), 'Bůh Jákobův', Bůh z Peniel. Šli k němu s důvěrou, poznali ho tak, jak se jim zjevil.

Apoštol se však nemodlí k 'Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu'; modlí se k 'Bohu našeho Pána Ježíše Krista'; a činí tak proto, že existuje nová smlouva. Bůh nyní uzavřel smlouvu s člověkem v osobě našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Je to 'smlouva milosti', 'smlouva vykoupení', která se objevuje v nové podobě. Ve své podstatě je to stejná smlouva jako ta stará, ale nyní je v osobě Syna, druhého Adama, nového člověka. Zástupcem lidského rodu je Pán Ježíš Kristus a Bůh s ním uzavřel smlouvu pro svůj lid. Když si tedy Pavel připomíná, že se modlí k „Bohu našeho Pána Ježíše Krista“, připomíná si, že se modlí k Bohu naší spásy, modlí se k Bohu, který započal a uskutečnil všechny věci, o nichž jsme uvažovali od verše; do verše 14 v naší kapitole. Modlí se k Bohu, který nás před založením světa vyvolil a zvolil a naplánoval svůj slavný záměr v Kristu pro naše konečné úplné spasení. Jaký je to rozdíl v modlitbě, když začnete tímto způsobem! Už k Bohu nechodíte nejistě nebo s pochybnostmi a dotazy, zda vás přijme; pamatujete si a uvědomujete si, že se modlíte proto, že s vámi něco udělal a přitáhl vás k sobě v „našem Pánu Ježíši Kristu“ a skrze něj. Uvědomuješ si, že se obracíš k „Bohu pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše,“ (Žid 13,20).

Pavel však jde ještě dál, neboť jeho slova nám připomínají, že Bůh je vlastně Bohem samotného Pána Ježíše Krista. Uvědomujeme si, co to znamená? Na věčnosti nebyl Bůh Otec Bohem Boha Syna, ačkoli vztah Otce a Syna existoval věčně. Když však Pán Ježíš Kristus přišel na zem a vzal na sebe „podobu člověka“, „podobu hříšného těla“, přistoupil nyní k Otci jako člověk, a tak se Bůh stal jeho Bohem. Proto mohl mluvit o „mém Bohu a vašem Bohu, mém Otci a vašem Otci“ (Jan 20,17). Bůh, k němuž přistupuji, říká Pavel v podstatě, je Bohem Ježíše, mého Pána, je Bohem samotného Pána Ježíše Krista. Ve čtyřech evangeliích čteme, že Pán Ježíš Kristus někdy „vstával dlouho přede dnem“ a vystupoval na horu, aby se modlil. A já, říká apoštol, se modlím k témuž Bohu, k němuž se modlil on.

Pán Ježíš se ve všem spoléhal na Boha; byl to Bůh, kdo ho podporoval. Řekl: Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe;' (Jan 14,10). Otec mu dal jak slova, tak i skutky, které je doprovázely. Nic není v životě našeho Pána tak zřejmé jako jeho naprostá závislost na Bohu Otci. Od Něho dostával sílu a moc, ba veškerou potřebnou obživu. Pavel tedy říká, že se modlí k Bohu našeho Pána Ježíše Krista, k Bohu, který ho podporoval, k Bohu, který ho nikdy neopustil. Dokonce i v hrozném okamžiku výkřiku opuštěnosti na kříži bezprostředně následovalo: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46). Byl to Bůh, který Ho vzkřísil z mrtvých, který Ho neopustil v pekle ani 'nenechal jeho duši, aby viděla zkázu'. To je Bůh, ke kterému se modlím, říká Pavel, 'Bůh našeho Pána Ježíše Krista'. Ale ještě víc je to Bůh, v jehož přítomnosti je v tuto chvíli Pán Ježíš Kristus, Bůh, v jehož přítomnosti je naším Přímluvcem a Přímluvkyní. Sedí po Otcově pravici a 'je stále živ, aby se za nás přimlouval'. Ve světle toho všeho se můžeme s jistotou obrátit k 'Bohu našeho Pána Ježíše Krista'.

Můžeme to shrnout slovy, že náš Bůh je Bůh, o němž nelze skutečně uvažovat jinak než o Pánu Ježíši Kristu, protože bez něj nemůžeme Boha poznat. 'Boha nikdy nikdo neviděl, ale jednorozený Syn, který je v Otcově lůně, ten ho zjevil' (Jan 1,18). Právě na základě tohoto prohlášení jdu k Bohu, k Bohu, který byl zjeven skrze Krista; On je ten, kdo mě k němu přivádí, On je ten, kdo zemřel, abych k němu měl tento přístup. Do jeho přítomnosti vstupuji jediným způsobem, jak říká autor listu Židům: „Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně“ (Žid 10,19). Do Boží přítomnosti jsem vpuštěn pouze skrze život, smrt a vzkříšení Pána Ježíše. Přistupuji k Bohu, který poslal svého Syna, aby mě zachránil, a který v něm shromáždil všechny poklady své moudrosti a milosti. Bohatství milosti, které požívám, ke mně přichází od Boha našeho Pána Ježíše Krista. Jinými slovy, přistupuji k Bohu, který mi všechny tyto věci slíbil ve svém vlastním Synu; zavázal se k nim ve svém Synu; uzavřel smlouvu se Synem. Jehova je Bůh, který dává smlouvu a dodržuje ji, a své slovo nikdy neporuší. A o těchto věcech mi řekl ve svém Synu – už ne v prorocích, už ne v částech nebo v typech, ale ve svém Synu. (Židům 1, 1-2). Proto apoštol ve třetí kapitole této epištoly říká: Ten, k němuž máme odvahu a přístup s důvěrou skrze víru v něj (v. 12). Kdykoli se modlíme k Bohu, měli bychom si tyto věci vždy připomínat. Měli bychom k Bohu přistupovat s plnou jistotou víry a s plnou jistotou naděje kvůli Pánu Ježíši Kristu; a nikdy bychom se neměli přestat zastavovat, připomínat si to a připomínat si to všechno, jak to vždycky dělá apoštol, než začneme mluvit v modlitbě.

Apoštol však dodává ještě víc, popisuje Boha našeho Pána Ježíše Krista jako „Otce slávy“. Tento dodatek znepokojil komentátory. Někteří se ho snažili vysvětlit tím, že znamená a měl by znít: „Bůh slávy, Otec našeho Pána Ježíše Krista“. To by však znamenalo, že se dopouštíme násilí na jazyce. Obě věty jsou oddělené a odlišné, jak je máme v autorizovaném překladu.

Pokusím se tato slova vyložit s bázní a chvěním. Kdo jsem já, abych mluvil o takových slovech? Když se k nim blížíme, je dobré, abychom si vzpomněli na slova, která byla řečena Mojžíšovi u hořícího keře: „Zuj si obuv z nohou, neboť místo, na němž stojíš, je svatá země“ (2 Moj 5,5). „Otec slávy! Není pochyb o tom, že to částečně znamená, že Bůh je zdrojem a ztělesněním veškeré slávy v sobě a ze sebe. Takových vět je v Písmu mnoho. Ve dvanácté kapitole listu Židům čteme o Bohu jako o 'Otci duchů' (v. 9). V Jakubově epištole o něm čteme jako o 'Otci světel, u něho není proměny ani střídání světla a stínu. (1,17). V knize proroka Izajáše je Bůh popsán jako „věčný Otec“ nebo „Otec věčnosti“ (9, 6). 'Otec slávy' tedy znamená zdroj, pramen veškeré slávy. Co můžeme říci o 'slávě'? Slova nám naprosto selhávají. Sláva je Bůh. Sláva je souhrnem všech vynikajících vlastností, dokonalostí a atributů samotného Pána Boha Všemohoucího. Proto se o něm v Písmu občas mluví jako o 'slávě'. Nejvyšší charakteristikou Boha je sláva. On je jí sám o sobě. Jeho podstata je slavná. Je to nevýslovná, absolutní dokonalost. Před tímto výrazem „Otec slávy“ tedy můžeme jen stát v úžasu.

Když byl Štěpán souzen a promlouval k Sanhedrinu, ve zprávě o jeho řeči v sedmé kapitole Skutků apoštolských se dozvídáme, že jim připomněl dějiny synů Izraele a řekl: „Bůh slávy se zjevil našemu otci Abrahamovi“ (7,2). Bůh slávy! Bůh slávy! Připomínal jim, že Boží sláva je nevýslovná a nepopsatelná. On „přebývá v nedosažitelném světle“, „kterého nikdo neviděl ani vidět nemůže“. A to je ten, ke kterému se ty i já obracíme v modlitbě.

Navíc vše, co Bůh dělá, je projevem jeho slávy. Připomeňme si, jak Pavel ve 14. verši zakončil svůj popis plánu spasení slovy „k chvále jeho slávy“. Všechno, co Bůh dělá, je projevem jeho slávy. Pavel v listu Římanům říká, že Kristus byl vzkříšen z mrtvých „Otcovou slávou“ (6,4). Každý jeho čin je projevem jeho slávy. 'Nebesa vypravují o Boží slávě' (Žalm 19,1). Vidíte Boží slávu ve slunci, měsíci a hvězdách, na obloze, v květinách, v celém stvoření? To vše vypovídá o Boží slávě. Všechno, co dělá, je slavné, dokonalé ve své kráse i ve všech ostatních ohledech. Mluvím s úctou, když říkám, že to největší, co Pán Ježíš Kristus udělal, bylo zjevení Boží slávy. Ve své velekněžské modlitbě, jak je zaznamenána v sedmnácté kapitole Janova evangelia, to sám říká různými způsoby. A když popisuje svůj druhý příchod, používá tato slova: „Syn člověka totiž přijde ve slávě svého Otce se svými anděly“ (Mt 16,27). Všechno, co dělal, bylo určeno k oslavě jeho Otce. Bůh a Boží sláva jsou cílem, konečnou stanicí spásy.

Pavlův výraz však lze legitimně číst také jako „slavný Otec“. Jedná se o hebraismus, tedy výrazovou formu, která se často vyskytuje v hebrejštině. Vezměme si jako příklad Pavlovo prohlášení, že se mu dostalo výsady hlásat 'slavné evangelium požehnaného Boha' (1 Timoteovi 1,11). Cituji tuto větu tak, jak je uvedena v autorizovaném překladu. Lepší překlad by však byl: 'Evangelium o slávě požehnaného Boha' - nikoli 'slavné evangelium', ale 'evangelium slávy'. V případě 'Otce slávy' tedy můžeme číst: 'slavného Otce'. V takovém případě to znamená, že Bůh Otec je nejen slavný a je zdrojem veškeré slávy a souhrnem veškeré slávy v sobě samém, ale je také připraven tuto slávu zjevovat a předávat. Je Otcem a jako Otec dává, vytváří a předává slávu. Bůh si nenechává svou slávu pro sebe, mohu-li to tak vyjádřit; projevuje ji, předává ji. Učinil tak se Synem, a tak nacházíme našeho Pána, jak říká v sedmnácté kapitole Janova evangelia: Otče, prosím tě, abys mi dal slávu, kterou jsem měl u tebe před založením světa (17,5). Tuto slávu odložil pro účely vtělení a nyní prosí, aby ji mohl opět získat. A Otec mu ji dal. Ve dvanácté kapitole Janova evangelia je také zaznamenána Jeho modlitba: „Otče, oslav své jméno“ (Jan 12,28).

Apoštol Petr píše: „Kteří skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, aby vaše víra a naděje byla v Bohu“ (1 Petr 1,21). Otec oslavil Syna, když byl zde na zemi. Dal mu moc konat zázraky, dal mu mluvit slova, umožnil mu vzkřísit mrtvé; oslavil ho v jeho smrti, oslavil ho ve vzkříšení. On je slavný Otec, Otec, který dává svou slávu Synovi. To je myšlenka, která nás ohromuje svou nesmírností, ale je pravda, že když dává svou slávu Synovi, je připraven ji dát i nám. Jsme v Synu, protože on je náš Pán Ježíš Kristus. On je Hlava, jak říká Pavel na konci naší kapitoly, a my jsme údy jeho těla. Sláva, která je v Něm, se tedy stává naší; a my jdeme k Otci, který nám tuto slávu dává. Očekáváme na Něho, toužíme poznat více z Jeho slávy. Pavel se chystá modlit, aby tito Efezané měli „ducha moudrosti a zjevení“ v poznání této slávy, aby – když se jim otevřou oči rozumu - mohli tuto slávu vidět a plně ji přijmout. Bůh je náš Otec a zjeví nám svou slávu.

Na závěr opět cituji z toho, co náš Pán říká v sedmnácté kapitole Janova evangelia: „Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu“ (v. 24). Když jdeme v modlitbě do Boží přítomnosti, měli bychom tak činit s očekáváním nějakého zjevení této slávy. 'My všichni s otevřenou tváří hledíme jako v zrcadle na slávu Páně a měníme se v týž obraz, od slávy k slávě' (2 Kor 3,18). Proces našeho oslavení již začal; nakonec bude dovršen a my budeme oslaveni i na svých tělech i na svém duchu. Budeme stát v přítomnosti Otce slávy a uvidíme ho.

Už nikdy se nepokoušejme o modlitbu, aniž bychom si připomněli, že budeme mluvit k 'Otci slávy'. Nemusíme se bát; musíme jít s úctou a zbožnou bázní kvůli Jeho slavné povaze; ale zároveň můžeme jít s důvěrou a jistotou, protože On je Bohem našeho Pána Ježíše Krista a v Něm a skrze Něj naším Otcem. Proto se modlíme: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se tvé jméno“. A pokud začneme tímto způsobem, nemůžeme se mýlit.