Ef 1,3 5 Veškeré duchovní požehnání

(Text neprošel jazykovou úpravou. Kázání D.M.L-Jonese)

5 Veškeré duchovní požehnání na nebeských místech

„Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám v Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských místech.

Efezským 1,3

____________________________________________________________

Když se znovu vrátíme k tomuto velkému verši, dostaneme se k úvaze o charakteru požehnání, kterým se jako křesťané těšíme. Apoštol měl zjevně velkou radost ze samotných výrazů a slov; zdá se, že ho vždy přimějí propuknout v adoraci a díkůvzdání. Ještě jednou si musíme dát pozor, abychom tato požehnání brali ve správném pořadí. Apoštol začíná chválou Boha, pak přechází ke smlouvě o věčném záměru; a teprve poté sestupuje jakoby na naši úroveň a začíná se zabývat skutečnými požehnáními, kterých se těšíme.

Toto pořadí je nesmírně důležité. Kvůli naší ubohé subjektivitě máme vždy tendenci soustředit se hned na požehnání; vždy chceme něco pro sebe. Apoštol však trvá na tom, abychom začali u Boha a uctíváním. V modlitbě ani v žádném jiném ohledu nemáme spěchat do Boží přítomnosti; vždy musíme začít tím, že si uvědomíme, kdo je Bůh. Co by si asi mysleli o člověku, který by se snažil vpadnout do Buckinghamského paláce za anglickou královnou a odmítal by brát ohled na otázky etikety? Takový přístup by byl považován za urážlivý, a přesto máme všichni tendenci takto jednat ve vztahu ke Všemohoucímu Bohu z důvodu naší velké snahy získat požehnání. Apoštol však trvá na správném a vhodném pořadí; o povaze požehnání musíme uvažovat až poté, co jsme se Bohu poklonili a chválili jeho jméno a co jsme si uvědomili, co Bůh učinil, aby nám vůbec bylo umožněno být požehnáni. Vskutku teprve tehdy, až si osvojíme tento apoštolský řád, začneme skutečně užívat požehnání. Po mnoha letech pastorační zkušenosti mohu s jistotou dosvědčit, že lidé, kteří na mě působí dojmem, že jsou ve svém duchovním životě nejubožejší, jsou ti, kteří stále myslí na sebe a na svá požehnání, na své nálady, stavy a podmínky. Způsob, jak být požehnaný, spočívá v pohledu na Boha; a čím více ho budeme uctívat, tím více se budeme těšit z jeho požehnání. To je nanejvýš praktické. Praktický člověk není ten, kdo běží za požehnáním, ale člověk, který uvažuje o Zdroji požehnání a je s tímto Zdrojem v kontaktu.

První věcí, kterou je třeba sledovat, je způsob, jakým k nám tato požehnání přicházejí. Přicházejí „v Kristu“. Ačkoli je tento výraz až na konci verše, je zásadní: „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám v Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebesích.“ (1 Korintským 2:1). Pokud vynecháte „v Kristu“, nikdy nebudete mít žádné požehnání. To je samozřejmě klíčové a ústřední v souvislosti s celou naší křesťanskou vírou. Každé požehnání, kterému se jako křesťané těšíme, k nám přichází skrze Pána Ježíše Krista. Bůh má požehnání pro všechny druhy a stavy lidí. Například horské kázání přináší učení našeho Pána, že Bůh „dává svému slunci vycházet nad zlými i dobrými“ (Mt 5,45). Existují určitá společná obecná požehnání, z nichž se těší celé lidstvo. Existuje něco, čemu se říká „obecná milost“, ale o tom zde apoštol nehovoří. Zde se zabývá zvláštní milostí, zvláštní milostí, požehnáním, kterému se těší pouze křesťanští lidé. Zlí i dobří, nespravedliví i spravedliví se těší běžným požehnáním, ale nikdo jiný, než křesťané se netěší těmto zvláštním požehnáním. Lidé o tuto pravdu často zakopávají, ale v Písmu je toto rozlišení velmi jasně vyznačeno. Bezbožní se mohou na tomto světě těšit z mnoha dober a jejich požehnání k nim přicházejí od Boha všeobecným způsobem, ale o požehnáních zmíněných v tomto verši nic nevědí. Pavel zde píše křesťanským lidem a jde mu o to, aby pochopili a porozuměli zvláštním požehnáním a výsadám, které se jim jako křesťanům mohou dostat, a proto zdůrazňuje, že všechna tato požehnání přicházejí v Pánu Ježíši Kristu a skrze něj a pouze v něm. Nemůžete být křesťany, aniž byste byli „v Kristu“; [5 ,8] Kristus je počátek i konec, je Alfa i Omega; bez něho křesťané nemají žádné požehnání.

Musíme také zdůraznit, že požehnání přicházejí výhradně v Pánu Ježíši Kristu a skrze něj. On nemá žádného pomocníka - „Není pod nebem jiného jména daného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“, říká Petr ve Skutcích 4,12. Alternativní překlad zní: 'Není žádné jiné jméno'. Pán Ježíš Kristus nepotřebuje žádného pomocníka, žádný doplněk. Každé požehnání je v Něm, ani jedno požehnání nepochází odjinud. On je jediným prostředníkem; existuje pouze 'jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš' (1 Timoteovi 2,5). Všechny řeči o 'kongresu světových náboženství' nebo prosazování eklekticismu, v němž si z různých světových náboženství vybíráte to nejlepší, jsou proto popřením křesťanství. Jakmile k jménu Pána Ježíše Krista přidáte jakékoliv jméno, odvádíte od něj pozornost. Zároveň klamete sami sebe. Toto velké poselství, které bylo ze všech apoštolů svěřeno Pavlovi, zdůrazňovalo tuto zvláštnost, tuto výlučnost, tuto netoleranci k jakýmkoli jiným návrhům či doplňkům.

Tento důraz je snad ještě zřetelněji vidět v Listu Kolosanům: „Otci se zalíbilo, aby v něm [Pánu Ježíši Kristu] přebývala veškerá plnost“ (Kol 1 :iy). V něm je všechno. Na konci této první kapitoly listu Efesanům zase čteme: „Všechno mu podřídil pod nohy a dal ho za hlavu nade vším církvi, která je jeho tělem, plností toho, který naplňuje všechno ve všem“ (sv. 22-23). Pavel se nespokojuje s tím, že to řekl jednou. Říká to znovu ve druhé kapitole listu Kolosanům: V něm jsou ukryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (v. z). K tomu nelze nic dodat; všechny poklady moudrosti a poznání jsou v Kristu, v něm je celá plnost božství. V něm přebývá celá plnost božství tělesně“ (Kol 2,9). Kristus je jediným prostředníkem všech požehnání, jediným, výlučným kanálem, jímž přicházejí. Opakuji to a zdůrazňuji, protože z vlastního srdce a ze zkušenosti vím, jak jsme náchylní na to zapomínat, jak jsme náchylní jít v modlitbě do Boží přítomnosti, aniž bychom si uvědomovali absolutní nutnost jít v Kristu a skrze Krista.

Apoštol Jan uvádí přesně stejnou pravdu, když o sobě a svých spolubratrech apoštolech říká: „Viděli jsme, jak se jeho sláva, sláva jako jednorozeného od Otce, plná milosti a pravdy... a z jeho plnosti jsme přijali všechno a milost za milostí “ (Jan 1, 14-16). Jinými slovy, křesťan je tím, čím je, protože je spojen s Pánem Ježíšem Kristem. To znamená, že je, jak jsme viděli v prvním verši, „v Kristu Ježíši“. Veškerý život v každé části těla pochází z Hlavy; právě naše mystické spojení s ním, náš tajemný vztah k němu, vysvětluje, čím jsme. Křesťan je účastníkem života Božího Syna. Veškerý život pochází od Něho a my všichni z Něho jednoduše čerpáme. „Pijeme z tebe, pramene“. Naše písně i Písmo tuto pravdu často uvádějí; svatí staletí si ji uvědomovali. Na ničem nezáleží tolik jako na našem vztahu k Pánu Ježíši Kristu. Proto nám to Pavel neustále připomíná; a my na to nesmíme nikdy zapomenout. Bez něho jsme 'ještě ve svých hříších'. Každé požehnání, z něhož se těšíme, všechno dobré, čeho jsme dosáhli nebo co jsme zažili, to vše pochází od Něho. 'Každá myšlenka na svatost je pouze Jeho'.

Druhou pravdou o těchto požehnáních, kterou apoštol dále zdůrazňuje, je, že jsou 'duchovní'. 'Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním'. To je důležitý dodatek, zásadní upřesnění. Tato požehnání pocházejí od Krista, ale přicházejí také skrze Ducha; jsou to požehnání, která nám zprostředkovává Bůh skrze Krista prostřednictvím Ducha svatého. Právě skrze Ducha svatého se stávají našimi. Znovu se nemůžeme než zastavit v úžasu a údivu nad dokonalostí tohoto slavného plánu spásy, který vypracovala „ekonomická Trojice“, Otec, Syn a Duch svatý, pro naše vykoupení.

Avšak konkrétní dílo, kterým je aplikovat na nás spásu, jež je v Kristu, vykonává Duch svatý. Jeho cílem a úkolem je oslavovat Pána Ježíše Krista a to, co dělá, je umožnit nám přijmout vše, co pro nás učinil, a vše, co nám umožňuje. Proto je dobrým způsobem, jak se dívat na život křesťana v tomto světě, podívat se na Pána Ježíše Krista, když byl zde na zemi. Ačkoli byl věčným Božím Synem, přišel a vzal na sebe lidskou přirozenost. Rozhodl se žít svůj život na tomto světě jako člověk, Nevyužíval výsad svého božství, aby nás zachránil, ale žil svůj život mezi lidmi. Proto bylo nutné, aby přijal Ducha svatého, a v evangeliu podle Jana se říká, že „Bůh udílí svého Ducha v plnosti“ (3,34). Při křtu, když se náš Pán vydával na cestu své veřejné služby, sestoupil na něj Duch svatý, aby ho uschopnil a pomazal pro jeho velký úkol. To bylo nutné, protože žil svůj život v tomto světě jako člověk.

Podivuhodná pravda, které se zde učíme, spočívá v tom, že stejně jako Duch svatý naplnil Jeho život a umožnil Mu žít tak, jak je popsáno v evangeliích, je totéž skrze Něj možné i pro nás. Tentýž Duch svatý, který přebýval v Něm, přebývá v nás křesťanech, a nejen to, přináší nám a naplňuje nás životem samotného Krista. Všechna požehnání, kterých se jako křesťané těšíme, jsou tedy požehnáním v Duchu svatém a skrze Ducha svatého. Takový je typ života, kvalita života, který máme jako křesťané žít. Apoštol Jan ve velmi pozoruhodném verši svého Prvního listu říká, že „jaký je on, takoví jsme my na tomto světě“ (4,17). Nenavrhujeme zde a nyní, abychom to podrobně rozpracovali, ale víme, že Duch svatý přichází a oživuje nás. Pomyslete na Krista v celé jeho plnosti a pomyslete na hříšníka v jeho hříchu - 'mrtvého ve vinách a hříších'. Jak se takový člověk vůbec může stát duchovním? Duch svatý přichází a oživuje nás. 'Oživil vás, kteří jste byli mrtví ve vinách a hříších' (Ef 2,1). On zahajuje tento osvěcující proces, začíná nám dávat nahlédnout do duchovních věcí.

Člověk se o duchovní věci od přírody vůbec nezajímá, připadají mu podivně vzdálené. Zajímá ho život tohoto světa, věci, které lze vidět, kterých se lze dotknout, které lze ohmatat a s nimiž lze manipulovat; když s ním však začnete mluvit o duši a o věcech ducha, opravdu neví, o čem mluvíte. Je tomu tak proto, že je mrtvý a jeho život řídí „kníže vzdušné moci“. Zajímají ho domy a koně, psi, zvířata, nábytek, rozličné požitky, obchod a velké záležitosti; ale začněte s ním mluvit o společenství s Bohem a o životě Ducha a hned se ocitne v naprosto cizí oblasti. A v tomto stavu zůstane, dokud ho Duch svatý nezačne oživovat a nevloží do jeho života duchovní princip. Potřebuje duchovní mysl, duchovní nadhled a duchovní chápání; a Duch dává tato požehnání při znovuzrození. Jsou to předběžná požehnání, která k nám přicházejí skrze Ducha, aby nás připravila na přijetí plnosti, která je v Kristu. Pak přistupuje k tomu, aby nás usvědčil z hříchu, aby nám dal poznat něco z naší naprosté prázdnoty a ubohosti. Dává nám poznat, jak děsivé je, že nás Bůh nezajímá, že věci věčnosti jsou nám naprosto vzdálené a že tyto velké věci Ducha jsou pro nás nudné a nepřitažlivé. Dává nám poznat nesmírnost našeho hříchu.

Dále nás Duch svatý postupně vede k rozjímání o Pánu Ježíši Kristu a jeho dokonalém díle za nás. Dává nám dar víry z milosti. 'Milostí jste spaseni skrze víru' (Ef 2,8). Duch v nás vytváří víru. 'Přirozený člověk nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou pro něj bláznovstvím a nemůže je ani poznat, protože jsou duchovně rozeznatelné' (1 Kor 2,14). Duch nás tedy uschopňuje k tomu, abychom tento dar víry uplatnili, a tak uvěřili v Pána Ježíše Krista. To jsou části onoho tajemného procesu, který vede k našemu sjednocení s Kristem a který je popisován jako znovuzrození, spojení s Kristem jako ratolest s vinným kmenem. Duch svatý nás pak vede, řídí a udržuje v tomto spojení, takže je nám umožněno postupně přijímat Kristovu plnost, a to „milost za milostí“, „milost za milostí“. Tak jsme „proměňováni od slávy ke slávě“ a tak to jde stále dál. To není teorie, to je skutečnost, to je pravda. To je to, co se nám jako křesťanům děje; to je Boží způsob spasení. Takto působí křesťané v dnešním světě. To vše přichází skrze Krista a jako výsledek tohoto působení Ducha svatého. To jsou „duchovní“ požehnání, požehnání Ducha svatého, která přicházejí díky tomu, že Duch svatý v nás přebývá. Naše těla jsou 'chrámem Ducha svatého', který v nás přebývá (1 Kor 6,19).

Dále se musíme podívat na skutečný charakter těchto požehnání. První věc, kterou nám o nich apoštol říká, je, že jsou 'v nebeských místech'. 'Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám v Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských místech'. Když jste četli tento list Efezanům, zastavili jste se nad tím, že výraz - „na nebeských místech“? Myslíte si, že to byla Pavlova výmluvnost, která ho unesla? Pokud ano, pak jste si neuvědomili, že jde o pevné definice, slova, která je třeba analyzovat a zkoumat bod po bodu. Každý jednotlivý výraz je plný významu. Požehnání, kterých se těšíme, jsou „v nebeských místech“. Není pochyb o tom, že tímto výrazem má apoštol na mysli kontrast, který jsme již viděli ve způsobu, jakým popisuje Boha jako „Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista“, a nikoli jako „Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova“. Pavel připomíná, že stejně jako se liší smlouva a zástupce, liší se i požehnání.

Ve Starém zákoně přicházela požehnání z velké části, ba hlavně, v materiálním a časném smyslu. To, zda je člověk požehnaný, nebo ne, se tehdy posuzovalo podle počtu dobytka, který měl, počtu ovcí a koz a rozlohy půdy, kterou vlastnil. Boží způsob jednání s lidmi ve starozákonní době byl více obrazný. Často jednal viditelným způsobem. Tehdy učil lidi jako nemluvňata, a tak jim dával vnější, zjevná požehnání, která, protože byla převážně pozemská, bylo možné vidět zde na zemi. Když však vstoupíme do Nového zákona, dostáváme se do zcela jiné oblasti. Zde jsou požehnání „na nebeských místech“. Tato požehnání musíme hledat ani ne tak zde na zemi, ale 'na nebeských místech', kam není vidět.

Zde se zjevně setkáváme s velmi důležitou novozákonní zásadou. Řeknu to zcela kategoricky: křesťanská víra je upřímně a otevřeně nadpozemská. Tvrdím to odvážně, protože vím, že tato zásada není v dnešní době, kdy se klade důraz na „tady a teď“, populární. To vysvětluje současnou apostazi v církvi i takzvané sociální evangelium, které se tolik hlásalo na počátku tohoto století a na konci století minulého. Učení spočívalo v tom, že křesťanství je něco, co dává do pořádku sociální poměry a zabývá se politickými problémy „tady a teď“. Moderní člověk, jak nám bylo řečeno, nemá zájem o pohled z jiného světa. Ale ať se nám to líbí, nebo ne, faktem je, že požehnání, kterých se v Kristu těšíme, jsou „v nebesích“.

Musíme si však uvědomit, že to neznamená něco zcela a výhradně nadpozemského. Neznamená to, že se máme automaticky stát mnichy, poustevníky nebo ale znamená to, že máme správný pohled na tento svět a náš vztah k němu. Křesťan je podle Nového zákona ve velmi zvláštním a podivuhodném postavení; je stále v tomto světě, ale ve skutečnosti do něj nepatří. Tentýž apoštol Pavel v dopise Filipanům říká: „Náš rozhovor je v nebi“, nebo jak to přeložil James Moffatt: „jsme kolonií nebe“. Naše skutečné občanství je v nebi.“ Apoštol často používá tuto myšlenku občanství a říká, že ve skutečnosti nepatříme k pozemskému městu nebo státu. Jsme prostě obyvateli zde, mimo domov; naše občanství není zde, ale v nebi. Velmi dobře to vyjadřuje známý chvalozpěv.

Jsem tu jen cizincem, mým domovem je nebe.

Stejnou myšlenku vyjadřuje i apoštol Petr, když píše: „Milovaní, prosím vás jako cizince a poutníky, zdržujte se tělesných žádostí“ (1Pt 2,11). Na tomto světě jsme jen 'cizinci a poutníci', nepatříme do něj. Křesťané jsou jako lidé na dovolené; měli by pamatovat na zemi, z níž přišli, a na říši, k níž patří. Takové je celé učení Nového zákona. Křesťan je člověk, který prochází tímto světem. To neznamená, že jím pohrdá, neboť je to svět Boží a my bychom v něm měli vidět stopy Božího díla. Měli bychom se těšit ze stvoření, měli bychom se těšit ze vší krásy a ze všeho, co je projevem Božího díla. 'Nebesa vypravují o Boží slávě' a křesťané ze všech lidí by si to měli uvědomovat a těšit se z toho. Nicméně my křesťané víme, že ačkoli je to Boží svět, je to padlý svět; víme, že do něj vstoupil hřích, a proto, ačkoli je to stále Boží svět, může být pro nás nebezpečný. Nikdy se nesmíme „přizpůsobit“ jeho pohledu, smýšlení a mentalitě. Mysl a pohled světa ovládá 'kníže vzdušné moci, duch, který nyní působí v synech neposlušnosti'. Jinými slovy, křesťan se na tento svět dívá zcela jinak než nekřesťan. Vidí jej jako svět svého Otce, svět slávy a zázraků. Není to svět nedělních novin, je to svět Boží. Křesťan se mu nepřizpůsobuje, ale „proměňuje se obnovou své mysli“. 

Je velmi obtížné to všechno přeložit do jazyka, ale právě to říkají novozákonní autoři. Apoštol Pavel měl kdysi na tomto světě velké potíže, ale říká: „Naše lehké soužení, které je jen na okamžik, nám působí mnohem větší a věčnou váhu slávy“ (2 Kor 4,17). 'A kdyby se náš pozemský dům, tento příbytek, rozpadl, máme Boží stavbu, dům neudělaný rukama, věčný v nebesích' (2 Kor 5,1). To je typické pro jeho nadpozemský pohled. V listu Kolosanům zase říká: „Upněte svou náklonnost k věcem nahoře, ne k věcem na zemi“ (3,2). Vztah křesťana ke světu spočívá v tom, že si uvědomuje, že je to Boží svět a že se z něj a ze všeho, co mu Bůh dal, může těšit v něm a skrze něj, ale nikdy na něj nestaví svou náklonnost. Proto je křesťanův postoj k věcem tohoto světa, k diskusím a sporům, které probíhají mezi muži a ženami, vždy odtažitý.

Nedávno jsem slyšel dva výroky, které ilustrují mou myšlenku. Slyšel jsem jednoho muže říkat, že nechápe, jak může být nějaký křesťan konzervativcem. Od jiného jsem však slyšel, že opravdu nechápe, jak může být nějaký křesťan socialistou. Skutečnost je taková, že se oba mýlili; jakýkoli pokus ztotožnit učení Nového zákona s některou z politických stran nebo s jakoukoli jinou stranou je násilím na Kristově učení. Křesťan se z definice těmito věcmi nevzrušuje; veze se na nich velmi volně, protože nebe je jeho domovem. Je občanem nebe a jeho požehnání je tam, nikoli na zemi. Ačkoli se mu dostává mnoha časných požehnání, když je zde na zemi, skutečná požehnání jsou v nebesích v Kristu Ježíši. Zda se z takového učení radujete, nebo jste zklamáni a máte k této nadpozemské sféře odpor, záleží na tom, jaký pohled na sebe a svou duši zaujmete. Pokud jste se viděli takoví, jací skutečně jste, totiž jako pocestní procházející tímto světem, nejenže si nebudete stěžovat na jinosvětský pohled, ale budete za něj Bohu děkovat a budete vědět něco o onom dědictví, které je „nepomíjivé a neposkvrněné a které nemizí a které je v nebi uchováno pro vás, kteří jste Boží mocí skrze víru zachováni ke spasení připravenému ke zjevení v posledním čase“ (1 Petr 1 -4-6). 

Dalším slovem, které nás zarazí, je slovo „všechno“ - požehnaný „všemi duchovními požehnáními“. Jak malé slovo, a přece jak mocné slovo! Zahrnuje vše, co kdy můžeme potřebovat. Petr v první kapitole svého druhého listu říká, že 'všechno, co patří k životu a zbožnosti', je pro nás zajištěno a že jsme od Boha dostali 'nesmírně velká a drahocenná zaslíbení'. Nic většího si nelze představit. Požehnání, kterých se mám v tomto životě těšit, všechna myslitelná Boží požehnání v Kristu skrze Ducha, popisuje Pavel v tomto listu Efezanům velmi podivuhodným způsobem. Začínají odpuštěním a pokračují „veškerou Boží plností“. O odpuštění se zmiňuje v sedmém verši první kapitoly a o 'veškeré Boží plnosti' ve třetí kapitole v 19. verši. Jaké požehnání! Odpuštění znamená, že vaše minulost je vymazána a vržena do moře Božího zapomnění - 'tak daleko, jako je východ od západu'. Bůh nás smířil sám se sebou. Mluvíme s ním a přistupujeme k němu už ne se zbabělým strachem, ale se svatou odvahou a zároveň zbožnou bázní. Pak se dostáváme k velkému pojmu „adopce“. „Předurčil nás k přijetí dětí skrze Ježíše Krista k sobě samému“. Nejsme pouze odpuštěni a pak ponecháni ve stejném postavení; byli jsme přijati do Boží rodiny. To je velké téma druhé kapitoly - „. ... vy, kteří jste někdy byli vzdáleni, jste se stali blízkými skrze krev Kristovu“ (v. 13). Byli jsme cizinci a příchozími mimo společenství Izraele, ale nyní jsme se stali 'spoluobčany svatých a Boží rodiny' (v. 19). Je to, jako kdyby ubohého uličníka v hadrech, cárech a špíně na ulici vzali za ruku a zavedli do paláce, umyli ho, adoptovali jako syna a učinili z něj člena rodiny. A v důsledku toho všeho se těšíme ze společenství s Bohem, s Otcem a se Synem skrze Ducha. 'To je život věčný, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a Ježíše Krista, kterého jsi poslal' (Jan 17,3). K tomu přidejme téma postupného posvěcování, které znamená, že nejen vypadáš čistě, ale že jsi čistý. Nejenže jste byli oděni neposkvrněným rouchem Kristovy spravedlnosti, ale On ve vás pracuje a stále více vás připodobňuje k sobě, až se nakonec stanete 'bez poskvrny a bez viny'.

Zároveň vám dá sílu odolávat hříchu a satanovi. V poslední kapitole této epištoly nám je dána duchovní pokyny - „Vezměte si celou Boží výzbroj“ (6,13). Tato výzbroj je nám poskytnuta zdarma, ale navíc je nám dána síla samotného Krista, abychom ji mohli používat. 'Buďte silní v Pánu a v moci jeho moci' (6,10). Zároveň se můžeme těšit z pokoje s Bohem – z vnitřního pokoje, z pokoje s druhými – a ze štěstí a 'radosti nevýslovné a plné slávy', z útěchy v soužení, z opory ve zkouškách. Výčet těchto požehnání 'v nebeských místech' nemůžeme vyčerpat, ale musíme skončit tímto: 'abyste byli naplněni veškerou Boží plností' (Ef 3,19).

To jsou některá požehnání, duchovní požehnání, která jsou pro nás v Kristu. Někdo se možná zeptá, zda to všechno platí i pro nás dnes, a položí si otázku, zda jsou takové věci určeny jen pro velmi výjimečné lidi. Odpověď zní, že jsou určeny pro všechny křesťany – pro vás i pro mě. Pavel říká: „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal. Neříká, že nám Bůh hodlá žehnat v budoucnu; to, co bylo nutné k získání těchto požehnání, se stalo jednou provždy; už se to stalo.

Kdy se budu těšit ze všech těchto velkých, bohatých a podivuhodných požehnání? Odpověď zní: Tady a teď! Je zřejmé, že to vše k nám přichází postupně, neboť kdyby „plnost božství“ do nás přišla náhle, popraskali bychom a zlomili se; tak to přichází postupně po částech. V něhož jste také uvěřili, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o své spáse; v něhož jste také uvěřili, když jste uvěřili, byli jste zapečetěni oním Duchem svatým zaslíbení, který je závdavkem našeho dědictví až do vykoupení získaného majetku, k chvále jeho slávy“ (v. 13 a 14). Dává nám zde předzvěst něčeho, co má přijít, první splátku velkého dědictví. Mnoho dostáváme tady a teď, ale to, čeho si nyní užíváme, je jen začátek, stín. Naše přijímání se bude zvětšovat a rozvíjet, až nakonec, a to nakonec, obdržíme všechno ve slavné a požehnané plnosti a budeme se z toho těšit na věky věků. 'Milovaní', říkám spolu s Janem v jeho první epištole, 'nyní jsme synové Boží, a ještě se neukázalo, jací budeme, ale víme, že až se zjeví, budeme mu podobní, neboť ho uvidíme takového, jaký je' (3,2). Již nyní jsme Božími syny, a proto bychom se měli těšit z těchto věcí a jíst něco z prvotin. Těšíte se z nich? Bůh nám již dal mnoho požehnání; a ta budou přibývat, dokud nenastane požehnaný den, kdy „koupené vlastnictví“ bude konečně vykoupeno a my budeme uvedeni do jeho slavné přítomnosti. Pak, řečeno slovy písně, na Něj budeme „hledět a zírat“ a těšit se ze slavné věčnosti tváří v tvář Bohu. Nebude tam žádný hřích, nic, co by nás rušilo; budeme se těšit z Boží plnosti na věky věků. „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebesích v Kristu, mnoho požehnání; a ta budou přibývat, dokud nenastane požehnaný den, kdy „koupené vlastnictví“ bude konečně vykoupeno a my budeme uvedeni do jeho slavné přítomnosti. Pak, řečeno slovy hymnu, na Něj budeme „hledět a zírat“ a těšit se ze slavné věčnosti tváří v tvář Bohu. Nebude tam žádný hřích, nic, co by nás rušilo; budeme se těšit z Boží plnosti na věky věků. „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebesích v Kristu.“

_________________________________________________________________________

6 'Na nebeských místech'

'Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním na nebeských místech v Kristu.'

Efezským 1:3

Jak jsme viděli, mnozí se v celém svém uvažování o křesťanství mýlí, protože vycházejí z nesprávného stanoviska. Mají materialistické pojetí křesťanství a neuvědomují si, že křesťanská víra je pozitivně nadpozemská. Výsledkem je, že se neustále potýkají s obtížemi. Je mnoho lidí, kteří tvrdí, že nemohou být křesťany kvůli stavu světa a věcem, které se v něm dějí. Jejich argumentem je, že pokud je Bůh Bohem lásky, který slibuje, že požehná všem, kdo k němu přicházejí, pak by křesťané neměli trpět – být nemocní nebo trpět protivenstvími. Zde máme příklad jednoho z počátečních nedorozumění, které vyplývá z toho, že si křesťané neuvědomují, že požehnání, která přicházejí ke křesťanům, jsou „duchovní“ a jsou „v nebesích“.

Na toto téma se však musíme podívat podrobněji. Apoštol se v této epištole ani jinde nevystupuje do větších výšin než právě v tomto verši, kde nás vyzdvihuje do 'nebeských míst' a ukazuje nám křesťanský postoj v jeho největší slávě a majestátu. Výraz „v nebesích“ je v mnoha ohledech klíčem k této konkrétní epištole, kde se vyskytuje neméně než pětkrát. Najdeme ho v tomto třetím verši a znovu ve dvacátém verši této první kapitoly, kde Pavel píše o tom, že Kristus je posazen po Boží pravici na nebeských místech. Někteří komentátoři nemají rádi slovo „místa“, protože se domnívají, že má tendenci lokalizovat toto pojetí. Pouhé slovo „nebeská“ však nestačí. Stejný výraz se znovu objevuje ve 2. kapitole, 6. verši, a v desátém verši třetí kapitoly. Poslední odkaz je ve dvanáctém verši šesté kapitoly ve větě „Nebojujeme proti krvi a tělu, ale proti knížetstvím a mocnostem, proti vládcům temnot tohoto světa, proti duchovní zlobě na vysokých (nebo nebeských) místech“. Je zřejmé, že apoštol by tuto větu neopakoval, kdyby neměla nějaký hluboký a skutečný význam; a je to, opakuji, jedno z nejskvělejších vyjádření křesťanské pravdy. Kdybychom se dokázali vidět tak, jak jsme v Kristu na nebeských místech, znamenalo by to převrat v našem životě a změnilo by to celý náš pohled na věc.

Když apoštol používá výraz „nebeská místa“, používá popisný termín, který byl v prvním století velmi oblíbený. Bylo to charakteristické židovské pojetí. Stejnou myšlenku používá i ve 12. kapitole druhého listu Korinťanům, kde nám předkládá kousek autobiografie a ve druhém verši říká: „Před více než čtrnácti lety jsem poznal jednoho člověka v Kristu (zda v těle, to nemohu říci, nebo zda mimo tělo, to nemohu říci: Bůh ví), který byl uchvácen do třetího nebe“. Výraz „třetí nebe“ je přesně stejný jako „nebesa“, jak je použit v tomto listu Efezským. První nebe je podle tohoto pojetí to, co lze označit jako atmosférické nebe, kde jsou oblaka. To je nebe, které je nám nejblíže, je atmosférické. Druhé nebe lze popsat jako hvězdné nebe; je to ta část horních oblastí, kde se nachází Slunce, Měsíc a hvězdy. To je od nás velmi vzdálené než mraky nebo atmosférické nebe a astronomické údaje, které vědci používají, nám připomínají, že hvězdné nebe je od nás nesmírně vzdálené.

Existuje však „třetí nebe“, které není ani atmosférickým, ani hvězdným nebem. Je to oblast, v níž Bůh zcela zvláštním způsobem projevuje svou přítomnost a slávu. Je to také místo, kde přebývá Pán Ježíš Kristus ve svém vzkříšeném těle. Dále je to místo, kde sídlí „knížectví a mocnosti“, o nichž apoštol hovoří ve třetí kapitole; je to skutečně místo, o němž čteme v páté kapitole Zjevení, kde se zjevuje Boží sláva. Tam čteme o Kristu v jeho oslaveném těle, „Beránkovi, který byl jednou zabit“, a o světlých andělských duchách, „zvířatech“ a „čtyřiadvaceti starcích“. Všichni tito andělští hodnostáři a mocnosti mají odkaz je ve dvanáctém verši šesté kapitoly ve větě „Nebojujeme proti krvi a tělu, ale proti knížetstvím a mocnostem, proti vládcům temnot tohoto světa, proti duchovní zlobě na vysokých (nebo nebeských) místech“. Je zřejmé, že apoštol by tuto větu neopakoval, kdyby neměla nějaký hluboký a skutečný význam; a je to, opakuji, jedno z nejskvělejších vyjádření křesťanské pravdy. Kdybychom se dokázali vidět tak, jak jsme v Kristu na nebeských místech, znamenalo by to převrat v našem životě a změnilo by to celý náš pohled na věc.

Nyní můžeme přistoupit k úvahám o významu slova „na nebeských místech“ ve světle těchto pěti zmínek o něm v tomto listu Efezským. Pán Ježíš Kristus, vzkříšený z mrtvých, je již v této říši ve svém oslaveném těle, jak nám připomíná 20. verš. Apoštol tedy říká, že všechno, co máme, a všechno, z čeho se jako křesťané těšíme, pochází od Něho a skrze Něho, který je tam v této říši. Ba co víc, znovuzrozením, svým znovuzrozením, jsme spojeni s Pánem Ježíšem Kristem a stáváme se podílníky a účastníky jeho života a všech požehnání, která od něj pocházejí. Apoštolské učení říká, že jsme „v Kristu“. Jsme součástí Krista; jsme s ním natolik spojeni tímto organickým mystickým spojením, že cokoli platí o něm, platí i o nás duchovně. Jako je On v nebesích, tak jsme i my v nebesích. Požehnání, kterých se jako křesťané těšíme, jsou požehnáními „v nebesích“, protože všechna vycházejí z Krista, který je tam.

Domnívám se, že zde jasněji, než kdekoli jinde vidíme hlubokou změnu, kterou člověk prochází, když se stane křesťanem. Nejde o pouhou povrchní změnu, nejde jen o to, že si oblékneme nějaké roucho slušnosti, mravnosti nebo morálky, nejde o nějaké povrchní zlepšení nebo dočasnou změnu. Je to tak hluboká změna, že jsme vzati z jedné sféry a přeneseni do jiné. Jako Bůh vyvedl Pána Ježíše Krista z hrobu a z mrtvých a posadil ho po své pravici do nebes, tak apoštol učí, že změna, kterou procházíme při znovuzrození a regeneraci, vede k této odpovídající změně v nás. Právě proto, aby to efezští křesťané lépe pochopili, se za ně Pavel modlí: „aby se osvítily oči vaši mysli, abyste poznali, jaká je naděje jeho povolání a jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých a jaká je nesmírná velikost jeho moci pro nás, kteří věříme, podle působení jeho mocných sil“. Moc, kterou vykonal v Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích. To, a nic menšího, je pravda o křesťanovi. Vzhledem k našim omezeným schopnostem, které jsou důsledkem našeho omezeného stavu a našeho hříchu, je pro nás velmi obtížné tyto věci uchopit; celá záležitost tohoto listu Efezanům však spočívá v tom, že nás nabádá, abychom se snažili o jejich uchopení, abychom se modlili o osvícení, abychom jim porozuměli.

Obtíže vyplývají ze skutečnosti, že křesťan je z nutnosti v jistém smyslu dvěma lidmi zároveň. Je zřejmé (nebo ne?), že ti, kdo nejsou křesťany, těmto věcem prostě vůbec nemohou rozumět. Apoštol to jasně uvádí ve druhé kapitole prvního listu Korintským, kde popisuje rozdíl mezi „přirozeným“ a „duchovním“ člověkem. Píše: „Ten, kdo je duchovní, soudí o všech věcech, ale sám není nikým souzen. „Soudit“ znamená ‚rozlišovat‘, ‚chápat‘. Křesťan, říká Pavel, rozumí všem věcem, ale sám není nikým chápán. Z definice je to člověk, kterému nekřesťan nemůže rozumět. Jednou z nejlepších zkoušek, kterou na sebe můžeme aplikovat, je tedy zjistit, zda je pro lidi obtížné pochopit nás proto, že jsme křesťané – ne proto, že bychom byli přirozeně obtížní, ale proto, že jsme křesťané. Je-li Pavlův výrok pravdivý, pak křesťan musí být záhadou pro každého, kdo křesťanem není. Nekřesťan má pocit, že na křesťanovi je něco zvláštního, že není jako všichni ostatní, že je jiný. Musí tomu tak být z definice, protože křesťan má tento nebeský život a patří do této nebeské říše. Nekřesťanovi se však nejen vymyká z chápání; v jistém smyslu je pravdivé tvrzení, že nemůže pochopit ani sám sebe. Stal se problémem pro druhé a stal se problémem i pro sebe samého kvůli této nové přirozenosti, která je v něm. Žiji, ale ne já, nýbrž Kristus žije ve mně' (Gal 2,20). Já jsem sám sebou, nejsem sám sebou.

Rozeberme si to trochu hlouběji. Křesťan má dvě přirozenosti a je si vědom toho, že má dvě přirozenosti. V jistém smyslu je stále ještě přirozeným člověkem. To, co zdědil narozením po svých předcích, stále vlastní. Je stále na tomto světě a v tomto životě jako všichni ostatní. Musí žít, musí si vydělávat na živobytí a dělat různé věci stejně jako ostatní lidé. Stále je žít takzvaný duševní, světský život, život, který se žije z hlediska intelektu a porozumění. Studuje různá témata a jako každý jiný se zajímá o politické a společenské poměry; musí nakupovat a prodávat jako každý jiný. Může studovat umění, může se zajímat o hudbu. To je jeho „duševní“ život, jeho světský život, jeho mentalita, kterou sdílí s těmi, kdo nejsou křesťany. Ve skutečnosti můžeme jít ještě dál a říci, že stále zná selhání v různých ohledech; je si vědom hříchu. Občas, když se na sebe dívá, přemýšlí, zda se liší od ostatních lidí; zdá se mu, že je s nimi totožný. Selhává, dělá věci, které by dělat neměl, stále se cítí vinen hříchem. Zdá se, že je stále přirozeným člověkem. Pokud se na křesťana podíváte jen povrchně, dost možná dojdete k závěru, že mezi ním a ostatními skutečně není žádný rozdíl. To však není pravda, protože to o něm není celá pravda. Kromě toho všeho je tu ještě jiná přirozenost, je tu ještě něco jiného, co do něj vstoupilo; a právě toto něco jiného dělá z křesťana záhadu pro ostatní lidi i pro něj samotného. V jistém smyslu je to člověk přirozený, ale zároveň je to člověk duchovní. Apoštol staví do protikladu člověka přirozeného a člověka duchovního, protože velkou předností křesťana je, že má tuto další duchovní přirozenost. To je jeho hlavní vlastnost a je to dominantní faktor jeho života. Křesťan v nejhorším případě ví, že je jiný než nekřesťan.

Když to řekneme úplně nejníže, křesťan se stále dopouští hříchu, ale křesťan si hříchu neužívá tak jako kdysi a jako ostatní lidé. I v jeho hříchu je něco jiného, a to díky duchovnímu principu, který je v něm, díky duchovní přirozenosti, díky vědomí nového života, života, který patří do jiného řádu a oblasti. Je velmi těžké to vyjádřit slovy, je v tom všem něco neuchopitelného, a přece je to něco, co křesťan ví. Je to v podstatě subjektivní, i když to vyplývá z víry v objektivní pravdu. Jinými slovy, pokud se necítíte být křesťanem, zůstávají pochybnosti o tom, zda jste křesťanem. Pokud se vám nestalo něco experimentálně, zkušenostně, pokud se vám nestalo něco v oblasti vašich smyslů, nejste křesťanem.

Mnozí v současné době jsou v nebezpečí, že budou víru chápat tak čistě objektivně, že se stane nebiblickou. Jsou království milovaného Božího Syna“ (Koloským 1,13) - byl přeložen, přemístěn a dostal nové postavení. A tato změna je v jistém smyslu paralelní s tím, co se stalo samotnému Kristu. Bůh projevil svou moc, když Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebesích. Nyní se něco podobného stalo každému křesťanovi. Nezůstáváme tam, kde jsme byli, byli jsme přemístěni, byli jsme přeneseni z jednoho místa, z jedné říše do druhé, z jednoho království do jiného království, z jednoho světa do jiného světa. To je zásadní prvek celé zkušenosti křesťana.

Neznamená to, že křesťan odchází ze světa. Historicky mnoho křesťanů do tohoto omylu upadalo a říkalo: Protože jsem křesťan, nepatřím už státu. Jsou křesťané, kteří říkají, že by člověk neměl volit v parlamentních volbách a že by se vůbec neměl zajímat o záležitosti tohoto světa. To však neodpovídá biblickému učení, neboť křesťan je stále občanem tohoto světa a patří do světské sféry. Ví, že tento svět je Boží a že Bůh má s ním v něm svůj záměr. Ví, že je občanem země, k níž patří, a je si vědom, že má své povinnosti. A protože je křesťan, měl by být skutečně lepším občanem než kdokoli jiný v této zemi. Ale nezůstává jen u toho, ví, že je také občanem jiného království, království, které není vidět, království, které není z tohoto světa. Přesto je v tomto světě, a to druhé království do něj zasahuje. Křesťan ví, že patří do obou království. To se tedy stává skutečnou zkouškou našeho křesťanského vyznání. Jsme si vědomi nároků, které na nás má naše rodná země, a jsme si vědomi i nároků nebeského království. Dbáme na to, abychom nepřekročili zákony této země, a ještě více dbáme na to, abychom neublížili „Králi věčnému, nesmrtelnému, neviditelnému“, který přebývá v té druhé říši a který je Pánem.

Apoštol však dále říká, že nejenže patříme do oné nebeské říše; v šestém verši této druhé kapitoly činí prohlášení, které zní tak odvážně, až je to nemožné. Říká, že Bůh „nás společně vzkřísil a usadil na nebeských místech v Kristu Ježíši“. To neznamená nic menšího, než že vy a já v Kristu v tuto chvíli sedíme na nebeských místech. Jsme tam; neříká že tam budeme, ale že tam jsme. Jak se to však dá skloubit s tím, že jsme stále v tomto světě času se všemi jeho zmatky a rozpory? Jak mohou být obě tyto věci pravdivé zároveň? Na první pohled to zní paradoxně; a přece je to o křesťanovi slavně pravdivé. Duchovně jsem v tuto chvíli „v Kristu“ v nebi, v jistém smyslu tolik, kolik kdy budu; ale mé tělo stále žije na zemi, stále jsem v tomto světě času. Můj duch byl v Kristu vykoupen, jak jen kdy bude vykoupen; ale mé tělo ještě vykoupeno není a já spolu s ostatními křesťany 'čekám na adopci, totiž na vykoupení našeho těla' (Římanům 8,23). Nebo, jak to vyjadřuje Pavel v dopise Filipanům, naše postavení v tomto časném světě je takové, že 'náš rozhovor je v nebi, odkud také očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista, který promění naše mrzké tělo, aby bylo podobné tělu jeho oslavy, podle toho, jakým způsobem může všechno podřídit sobě' (3,2i). V duchu už tam jsem, ale stále jsem na zemi v těle a v těle.

Slavný aspekt této pravdy spočívá v tom, že protože jsem 'v Kristu', mé tělo bude emancipováno; dojde k adopci, vykoupení našich těl; přijde den, kdy budu v nebesích nejen ve svém duchu, ale i ve svém těle. To je naprosto jisté. Budeme proměněni, naše těla budou oslavena a budou bez jakéhokoli hříchu nebo jakékoli vady či skvrny. V duchu i v těle budeme s Ním a uvidíme Ho takového, jaký je; v celku své bytosti a osobnosti budeme na oněch nebeských místech.

Důsledek, který můžeme z apoštolova učení vyvodit, dokonale vyjádřil August Toplady, když napsal:

Šťastnější, ale ne bezpečnější

Oslavení duchové v nebi.

'Oslavení duchové v nebi', křesťané, kteří odešli a jsou s Kristem, jsou šťastnější než my. Je tomu tak proto, že my, kteří jsme ještě v tomto životě, jsme 'zatíženi', a proto 'vroucně toužíme být oděni naším domem, který je z nebe' (2 Kor 5,2). Odejití křesťané již nemusí bojovat s hříchem v těle a ve světě; z něj jsou plně vysvobozeni, pro ně to skončilo, ale my jsme stále v těle, v těle, stále bojujeme, stále sténáme. Díky svému odchodu jsou „šťastnější“; ale nejsou bezpečnější. Nejsou více 'v Kristu' než my. Oni jsou tam nyní, protože byli 'v Kristu', když byli zde; my jsme i nyní 'v Kristu' a v této chvíli sedíme duchovně spolu s nimi a s Kristem v nebesích. Jak nám připomíná autor listu Židům: 'Nepřišli jsme na horu, které by se mohl někdo dotknout; přišli jsme na horu Sion a do města živého Boha, nebeského Jeruzaléma, a k nesčetnému zástupu andělů, k obecnému shromáždění a církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích, k Bohu, soudci všech, k duchům spravedlivých lidí, kteří se stali dokonalými, k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a ke krvi pokropení, která mluví lépe než krev Ábelova“ (Židům 12. 5.): 18-24). Nyní jsme tam ve svých duchách, nakonec tam budeme i ve svých tělech.

To nás přivádí k poznání, že křesťan má nejen dvě přirozenosti a dvě existence, ale nutně také dva pohledy. Křesťan se dívá na život a na svět a v jednom smyslu ho vidí tak, jak ho vidí všichni ostatní, ale zároveň ho vidí jinak. Jako křesťané se na nic nedíváme jako svět, ale jako lidé, kteří patří do nebeské sféry; na všechno se díváme jinak, všechno vidíme z duchovního hlediska. Nekřesťanští muži a ženy uvažují o stavu světa, o válkách a zmatcích, o příčinách těchto věcí a o možnosti další světové války. Uvažují o návrzích, co by se dalo dělat, a o správnosti či nesprávnosti mít armády a zapojit se do bojů. Tyto věci vyžadují pozornost. Křesťan jako občan této viditelné říše musí dospět k rozhodnutí a musí být schopen svá rozhodnutí zdůvodnit.

Co se týče křesťanské církve, ta v jistém smyslu nemá s problémy světa nic společného a nesmí jim věnovat příliš mnoho času. Hlavním úkolem církve je prezentovat duchovní pohled a stanovisko. Příčinu všech potíží vidí zcela jinak. Světský pohled vidí příčinu války v tom, že otázka „rovnováhy sil“ mezi národy a způsobu, jak ji co nejúčinněji řešit. To je sice správné, ale to není ten základní problém, který, jak nám říká Pavel v poslední kapitole tohoto listu, spočívá v tom, že „nebojujeme proti krvi a tělu, ale proti knížatům, proti mocnostem, proti vládcům temnot tohoto světa, proti duchovní zlobě na vysokých místech“ (6,12). Křesťan ví, že svět je takový, jaký je, kvůli hříchu, kvůli ďáblu; vidí všechny tyto věci s novou perspektivou a pochopením. Ví, že jsou jen projevem satanovy moci; a že konflikt v tomto světě je nakonec konfliktem duchovním, nikoli hmotným. Problémy světa nejsou jen výsledkem střetu pouze materiálních představ; jsou vyvolány bojem pekelných a satanových mocností proti moci Boží. V kontrastu s pohledem světa je křesťanský pohled mnohem hlubší. Křesťan nevidí věci pouze v horizontální rovině, ale také v rovině kolmé. U něj je vždy přítomen také tento základní duchovní prvek - „sub specie aeternitatis“. Z tohoto důvodu není do těchto záležitostí tak zahleděn jako člověk, který má pouze horizontální pohled, neboť vidí hluboký charakter celého problému.

Navíc ví, že jediný způsob řešení těchto problémů musí být duchovní. Křesťan ví, že Bůh má dva způsoby, jak se vypořádat s těmito problémy, které jsou důsledkem činnosti ďábla, pádu člověka a hříchu. První spočívá v tom, že Bůh omezil zlo, a činí tak mnoha způsoby. Částečně tak učinil tím, že rozdělil svět na země a stanovil hranice každé z nich. Učinil tak tím, že ustanovil, aby existovali králové a hlavy států, soudci a mocnosti. Nikdy nezapomínejme, že „moc je ustanovena od Boha“ (Římanům 13,1). Je to Bůh, kdo ustanovil vlády a vládní systémy. Proto je křesťan nabádán, aby ctil krále, pány a všechny, kdo mají moc. Tímto způsobem Bůh udržuje zlo v mezích, omezuje zlo. Činí tak prostřednictvím vlád, používá státníky, mezinárodní konference a různé další prostředky. Ty jsou však pouze negativní, zlo prostě omezují. Policejní síla může člověku zabránit v tom, aby dělal určité věci, které jsou špatné, ale žádná policejní síla nikdy nemůže člověka učinit dobrým. Totéž platí i pro vlády. To platí také kultury, vzdělání a všeho, co má zlepšit mravy a učinit život spořádaným, harmonickým a příjemným. Všechny tyto děje jsou součástí Božího mechanismu, který má omezit hřích a jeho projevy a důsledky. Všechny jsou však negativní. Vysoce kultivovaný člověk se určitých věcí nikdy nedopustí; to však nutně neznamená, že je to dobrý člověk. Kultura z něj rozhodně nedělá duchovního člověka.

Je tu však ještě jeden pozitivní aspekt: Bůh řeší problémy světa pozitivním a léčebným způsobem, a to v Kristu a skrze něj a jeho velkou spásu. Vezme člověka z 'tohoto nynějšího zlého světa' v duchu a uvede ho do Kristova království. Vkládá do člověka nový princip, který ho nejen odrazuje od hříchu, ale dává mu lásku ke svatosti. Člověk se stává pozitivně dobrým a 'lační a žízní po spravedlnosti'. Stává se podobným Pánu Ježíši Kristu. Uvnitř 'království tohoto světa' existuje nové království; je to Boží království. To je jediný lék. Nakonec bude Boží království tak velké, že hřích bude zničen a vyhnán a už nebude. Křesťan, a pouze on, vidí Boží plán a záměr. Státníci světa, kteří nejsou křesťany, o něm v nejlepším případě nevědí nic; vidí situaci jen z hlediska viditelného a toho, co je bezprostředně před nimi.

Tyto dva pohledy jsou zcela odlišné i pokud jde o budoucnost. Nekřesťan upíná svou víru ke konferencím a představuje si, že kdyby jen lidé mohli uspořádat konferenci u kulatého stolu a dohodnout se, že už nikdy nepoužijí atomovou nebo vodíkovou bombu, svět by se pak stal víceméně dokonalým. Zdá se však, že k tomu nikdy nedojde. Nedokáže se dostat za horizontální pohled, neví nic o tomto vyšším duchovním prvku. Věří v dokonalost člověka a ve vývoj celého lidského rodu. Věří, že se člověk bude zlepšovat, jak se bude vzdělávat, a že nakonec vymýtí válku.

Ale bohužel se to nikdy nestane, protože tento duchovní prvek v konfliktu je. Dokud bude mít člověk ve své přirozenosti hřích, bude se hříchu dopouštět nejen individuálně, ale také v národním a světovém měřítku. Proč by se měla mysl masy lišit od mysli jednotlivce? Ale díky Bohu je tu ještě jeden Největší tragédií na světě je, že církev místo toho, aby hlásala své pravé poselství, hlásá poselství pozemské, lidské, tělesné. Nemá snad církev nic lepšího na hlásání než apel na státníky, aby řešili problémy? To je ve skutečnosti popření křesťanské víry a prozrazuje to propastnou neznalost „nebeských míst“. Jako křesťané máme jiný pohled, máme něco úplně jiného. Přednášky o střídmosti nikdy nepřimějí lidi ke střízlivosti, ani statistiky válečných obětí neukončí válku. Víme, že problém je duchovní a že řešení musí být rovněž duchovní. Stejně jako od satana nakonec pocházejí zlé chtíče, vášně a touhy, tak od Krista a pouze od něj, skrze Ducha, může pocházet síla k vítězství. A nepřijde jen k jednotlivci; díky Bohu přijde k celému světu. Křesťan ví, že ten Kristus, který je nyní v nebesích, přijde znovu na tento svět ve viditelné podobě, pojede na nebeských oblacích, obklopen svatými anděly a svatými, kteří jsou již s ním; a ti, kteří zůstanou na zemi, až přijde, budou proměněni a vystoupí do vzduchu, aby se s ním setkali, a všichni budou „navždy s Pánem“. On porazí své nepřátele a zažene hřích a zlo. Jeho království se bude „rozprostírat od břehu ke břehu“ a bude uznáván jako Pán „věcmi, které jsou na nebi i na zemi a které jsou pod zemí“ (Flp 2,10). To je křesťanský optimismus, který znamená, že víme, že je to jedině Kristus, kdo může zvítězit a zvítězí. Jste „v nebesích“, jste si vědomi dvou přirozeností ve vás, jste si vědomi, že patříte do dvou říší? Máte tento nový duchovní pohled na válku a mír a problémy světa? Vidíte to všechno z perspektivy nebe, Boha a Pána Ježíše Krista, který s ním sedí na nebeských místech? Požehnáno budiž jméno Boží.